Setkání s Niare (Z pohledu Atly Kauschimi)

24. dubna 2013 v 15:01 | Atla Kauschimi |  Ze života...
Bohužel, nebudu zde prozrazovat všechny detaili a tajemství našeho setkání. A proč? Za prvé by to bylo velmi dlouhé a zmatenější než obvykle a za druhé jsou věci, které by měly zůstat v roušce soukromí.

Nechtělo se mi tam. Byla jsem zabrána do rozhovoru, popíjejíc šálek capuccina. Kavárná. Velká okna. U jedonoh z nich jsme seděly a venku čas od času procházeli lidé, hledíce na nás, jako na modely ve výloze. I přes tento rušivý vjem byl pohled skrz tento obrovský skleněný plát úchvatný. Venek halila rouška tmy a tam také poletovaly znuděné vločky. Někdy samy, někdy v menších zhloučcích. Má spolusedící naproti mě vypadala taktéž úchvatně. Černé, kratší, půvabné šaty, která jí ladila s květinovou sponkou v jejích hnědých kadeřích a na kterou si velmi často stěžovala - samosebou ji slušela, ale co bychom od sebe chtěly, neustále alespoň částečně nespokojené se svým vzhledem.


Já naproti tomu ani neměla náladu se upravit. Věděla jsem, že vypadám hrozně. Vlasy mně trčely do různých světových stran (i když na tomto neuspořádaném stylu si zakládám, tak se mi v tu chvíli nezdál na místě). A na sobě lehké, podivné modré šaty, které navrhovala sestra pro svou postavu. (Samosebou ve chvíli, kdy jsem si je od ní půjčovala, nezapomněla podotknout, že jsem přibrala, jako medvěd uchylující se k zimnímu spánku.)

"Je na čase jít, už to skoro začíná." upozornila jsem zaťukáním na sklo mobilu, ze kterého zářil čas 18:45. Nahodily jsme kabáty, zaplatily a vešly na vysokých podpatcích do roušky tmy.

Začala jsem v duchu proklínat módu - s níž spojované pro mě zabíjácké podpatky - , zimu a v neposlední řadě moji "touhu" po společnosti. Pro štěstí nás i našich nohou jsme nešly přiliš daleko, ale brzy jsme zapadly do prostorné budovy, kde jsme hned na začátku v hale zaplatily poplatek. Po pravé straně haly byly dveře vedoucí do sálu a nalevo byl "bar/hospoda/pajzl" , kde všichni po předtančení zapili svůj úspěch - ale to bych předbíhala. A samosebou nesměly chybět schody, abyste se mohli podívat na sál z ptačí perspektivy. Když jsem vám tak detailně popsala místo činu, tak bychom mohli přejít k mé první příhodě.

"Proč vždycky já musím mít takové štěstí?" skučela jsem, zatímco jsem se snažila přeprat a narovnat zip kabátu. Dokonce jsem přemýšlela nad úprkem z budovy nebo nad krkolomným vyslečeným kabátu - typu hoď bundu na zem a vykroč z ní - , ale nakonec přeci jen ten zlobivý vynález povolil a dovolil mi si kabát vysvléct obyčejným a normálním způsobem. I přes to jsem na sebe svolala přílišnou pozornost a celá červená jsem podávala kabát s šálou na recepční.

První předtančení už skoro začalo a my jen tak tak přerušily konverzaci s pár spolužáky a hledaly si místo, odkud bude pěkný výhled. Několikrát jsme prokroužili narvaný spodek sálu a balkony. A asi v polovině předtančení jsme se vrátily za spolužáky a uznaly, že vybrali dobré místo na pozorování.

Za toto předtančení jsem se dozvěděla spoustu, spoustu nových jmen, která jsem v zápětí opět zapomněla, a to nejen pro moji neschopnost si pamatovat jména, ale i kvůli tomu, že jsem se skoro celou dobu chichotala tomu škrobenému muži v příliš plandavém saku, který byl do jisté míry můj kamarád. (Není lepší přirovnání než to, že by vám na první pohled připadl - jak vzhledem, tak i chováním - jako Sheldon z The Big Bang Theory.) Nicméně každá zábava musí skončit.

"Ahoj, kam jste se nám ztratily?" zazněl hlas člověka, který mluvil i vypadal starším, než je skutečnost. Ano, byl to Derg. A po boku měl svou přítelkyní, se kterou jsem se seznámila ani ne před hodinou na autobusovém nádraží. Jeho přítelkyně měla zase tu vlastnost, že vypadala a chovala se mladší, než byla realita. "Ale... řekly jsme si, že vás opustíme a zajdeme si ještě na chvíli do kavárny." usmála jsem se a zrudla trémou a nervozitou, že se na mě dívají dva lidé (a mimochodem, skutečnost byla taková, že jsme chtěly přijít co možná nejpozději). "A nechceš si jít s námi sednout ke stolu v sále?" řekl Derg po nějaké chvíli, kdy jsem nechala moji společnici z kavárny napospas jejímu příteli a bylo na mně zjevné, že bych raději byla doma (snad už jen díky tomu, že jsem co chvíli ťukala do mobilu rychlostí světla a stála zpravidla poblíž nějaké stěny). Zhodnotila jsem situaci a vcelku ráda přitakala.

Kecali jsme. Nu kecali, já spíše seděla a přihlouple se culila a snažila se vnímat alespoň něco. Ovšem nikdy jsem neměla dostatečnou odvahu se připojit nějak více do hovoru. Omluvila jsem se, že jsem přiliš nervózní a to proto se příliš nezapojuji. A oni to díky bohu pochopili. A tak jsem si chvíle, kdy jsem nepsala do mobilu nebo nemluvila , zpříjemňovala tím, že jsem se snažila sedět rovně. Najednou jsem uviděla, jak se blíží nějaký tanečník ...

Sesunul se na židli. Byl malý a jeho černé vlasy byly (trochu) spocené. Jeho nálada se pohybovala od vzteku, přes naštvanost, nechuť až po jakousi radost. Byl (mírně) opilý a já mu byla představena jako Atla Kauschimi. Stále měl lehké narážky, kterým jsem díky vzdálenosti několika židlí (,jelikož mezi námi seděli Derg a jeho přítelkyně) nerozumněla . Možná nyní přemýšlím, že to bylo i dobře. Ten večer jsem jej více neviděla. Ano, byl to Niare a nikdy by mě nenapadlo, že by se z nás dvou stali přátelé, alespoň ne takoví, jací z nás nyní jsou.

Celý článek toho dohromady moc neřekl, což?
Není ve skutečnosti ani tak moc důležitý, ani nepopisuje Niareho.
Popisuje hlavně moje chování a můj pohled na nějaké "akce" jako je kupříkladu závěrečná.
Vaše Atla Kauschimi
 


Komentáře

1 sarinka1703 sarinka1703 | Web | 24. dubna 2013 v 17:41 | Reagovat

I já s tvým názorem naprosto souhlasím. Člověk většinou dostane to, co mu patří. Boží mlýny přece jenom melou.

2 Lea Lea | 24. dubna 2013 v 18:37 | Reagovat

Taky souhlasím. Někdo dostane co mu patří, někdo ne ale to teď neřešme.. :) Měla jsi štěstí. Jednoduše štěstí. :)

3 Molly Molly | Web | 24. dubna 2013 v 18:48 | Reagovat

přesně tak :D

4 Terinka Terinka | 24. dubna 2013 v 19:35 | Reagovat

URČITĚ SOUHLASÍM! Mimochodem, povedený lánek! Nechceš být SB? :-D

5 Kristý Kristý | Web | 24. dubna 2013 v 20:02 | Reagovat

jo, nad těma linkama jsem taky váhala, jestli je tam mám nechat nebo ne, ale pak jsem si řekla, že to není až tak zlý a že by to bez nich vypadalo asi blbě, tak jsme je tam nechala... jinak díky za názor :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama